Vyprávění Dany Němcové o životě disidentky, intelektuálky a matky sedmi dětí v dobách totality je nejen skromným a pokorným příběhem, ale obsahuje i zajímavé a kontrastní dobové dokumenty. Třeba ten s organizací tajného sledování. Absurdnost a směšnost celého totalitního systému, kdy na ženu – sedminásobnou matku, která jenom nenásilně bojuje proti nespravedlnosti – číhají čtyři auta s několika fízly. Jenom, aby věděli, kam jde a s kým tam bude mluvit, tedy pardon rozvracet republiku. Obzvláště pak „pobaví“ rozpis sledovacích rekvizit vybraných s ohledem na blízkou nemocnici – sádry, francouzské hole, dioptrické brýle.
Kdybych k téhle scéně rozdávala smajlíky, páni estébáci by obdrželi toho hodně zvracejícího. Přesně takový pocit ve mně tahle sorta lidí vyvolává. Ale to by nemělo zastínit fakt, že Dana Němcová byla a stále je silná, statečná, skromná, pevná ve svých postojích. Skutečná ŽENA. A o to pozitivní poselství a vzor jde v téhle knize především.