„Mistr finského podivna“ – taková slova jsou pro mě lákavější, než zmrzlina Häagen-Dazs v akci za polovic. Obzvlášť, když jsem přečetla jeho dvě předchozí knihy a spolu s nimi přišlo do mého života velké nadšení. Tenhle chlapík umí příběh pořádně zamotat, protknout nitkami magie a zároveň vás u toho přesvědčit, že takhle se zdá svět naprosto srozumitelný a uvěřitelný. K tomu má do špičky vybroušený jazyk, na který chytá originální výrazy a sází je do stejně originálních zápletek. V tomhle kousku se hlavní hrdina vypraví za umírající matkou. A od okamžiku, kdy usedne k její smrtelné posteli, se svět otočí vzhůru nohama a rozběhne se po hlavě. Nejen do budoucnosti, ale i do vzpomínek. Autor vrší záhadu na záhadu, a i když už časem začnete tušit, v čem je zakopaná ta falešná kočka, na její vyhrabaní si musíte počkat až do úplného konce. Mňau. A ať slouží psaní, pane Jääskeläinen.

„Minulost má protivný zvyk, že zaklepe na dveře vždycky ve chvíli, kdy současnost vleze do sprchy. A člověk se nemůže jen tak rozběhnout ke dveřím a otevřít je úplně nahý.“

„Naši blízcí jsou obtížní jen tak dlouho, dokud jsou s námi. S mrtvými vycházím skvěle. Nejlepší hovory mimochodem vedeme vždy s tím, kdo není přítomen.“