I když mám v oblibě celou škálu literárních žánrů, při čtení Backmana mi připadá, že jeho psaní tak nějak nejvíc ladí mému naturelu. Že je mi blízký způsobem přemýšlení, smyslem pro humor, zálibou v trochu ujetých originálních zápletkách… Jeho filozofování možná nechodí moc do hloubky, ale o to se zdá být přístupnějším, pochopitelnějším, víc otiskujícím. Takže se mi krásně čte.
Přebal tuhle knihu navíc označil za Backmanovu nejvtipnější. Tak jsem byla zvědavá, ale potvrdit to neumím. Já se bavím nad jeho řádky vždycky. Sarkastický humor v kombinaci s bezmezným optimismem je ale občas proložený smutkem, stejně jako život.
A když do jednoho bytu umístíte lupičské individuum, párek leseb čekajících své první dítě, znuděnou milionářku, chlapa s králičí hlavou, popíjející stařenku a usedlý seniorský pár, je pro filozofii a zábavu prostoru dost. A i pro příležitost postavit proti sobě rozdílné zkušenosti, životní postoje i názory a také jim brousit hrany a předvádět je v různých barvách. Další věc, co mám na Backmanovi ráda. Možná idealistické a trochu naivní, ale nechť! Ať dobro vítězí nad zlem a ať se i zdánlivě neodpustitelné chyby odpouští, když na jedné straně litujeme a na druhé chápeme. To jsou autorova poselství nejen z téhle knihy. Proložené kopcem srandy. A když jste sami smutní a sražení na kolena, takovéhle knížky vám pomůžou mnohem líp, než leckteré self-help příručky.

„Pravda je, že kdyby lidé byli opravdu tak šťastní, jak to vypadá na internetu, netrávili by na něm sakra tolik času, protože ten, kdo prožívá krásný den, ho z poloviny nevyplácá na focení sebe sama. Pěstovat mýtus kolem své osoby umí každý, pokud na to má dost hnojiva, takže jestli tráva na druhé straně plotu vypadá zeleněji, asi bude plná sraček.“