I já jsem velkou fanynkou italského genia Paola Sorrentina. Mým hlavním úkolem tedy bylo zjistit, jaké to je, když si při vyprávění nepomáhá obrazem. A jde mu to výborně. Malou chvilku jsem se sice trochu sžívala s hlavním hrdinou Tonym Pagodou – stárnoucím zpěvákem, který má vždy po jedné ruce nějakou couru a po té druhé lajnu kokainu, a bála jsem se, že to bude mezi námi trochu skřípat. Nakonec se ale ukázal být skvělým průvodcem životem ve všech jeho oblastech, podobách a rovinách a z úvodních příběhů hraných na lehčí strunu se vyloupla jedna z nejlepších analýz lidského bytí, jakou jsem kdy četla. Takže mám spoustu témat k zamyšlení a taky předsevzetí přečíst si i Sorrentinovy Nepodstatné záležitosti. Čekám, že se ukáží být velmi podstatnými.

„Nebejt týhle trvalý, nezničitelný touhy někoho napodobovat, lidi by splaskli jako plastová mičuda na balkoně. Dychtěj se posunout o kousek dál a předem s odporem vylučujou možnost, že tam, kde jsou teď, by to konec konců nemuselo bejt špatný.“

„Protože já říkám pravdu. Sděluju podstatu, i když je nesouvislá a nesdělitelná. I když vám deptá duši.“

„Koks jen znásobí moje obavy a hned lituju, že jsem si šňupnul, a můj přirozenej způsob, jak dát najevo, že lituju, že jsem si šňupnul, je šňupnout si ještě párkrát. Divná metoda, vím to, ale už jsem holt takovej. Dost nepovedenej.“