Za tuhle tenkou knížku dostal její švédský autor v roce 1951 Nobelovu cenu – před čtením jsem to nevěděla, po přečtení mě to překvapilo. Možná nespravedlivě a určitě neobjektivně…
Podle evangelií býval v Jeruzalémě v době Velikonoc (o Pesachu) zvyk propustit jednoho vězně odsouzeného na smrt. A tentokrát se rozhodovalo mezi Ježíšem a Barabášem (pravděpodobně lupičem a vrahem). Kdo šel pod křížem na Golgotu a kdo odcházel z vězení lehčím krokem asi zmiňovat nemusím. Barabáš se nicméně trochu sebemrskačsky vypravil na Ježíšovo ukřižování podívat a to v něm zažehlo zájem a začal sledovat život v komunitě následovníků Krista…
„Měli svá bratrstva a večeře lásky, kdy společně lámali chléb jako v jedné velké rodině. Souviselo to jistě s jejich učením a jejich přikázáním „Milujte se ve spolek”. Ale zdali milují někoho, kdo není jako oni, to bylo těžko zjistit.”
Něco tam pochytil, ale dlouho nevydržel a pak se v rámci svého ne moc pěkného života v otroctví tak trochu plácal mezi vírou a nevírou v Ježíšovo učení. Což je vlastně taková pěkná ukázka zástupce lidu, pro který Ježíš zemřel. V Barabášově případě doslova.