„Pevně jsem se rozhodl prozkoumat za svého Života co nejvíce ze Světa,“ říká Piranesi v úvodu stejnojmenné knihy. Na tom by nebylo nic zvláštního, pod takové prohlášení by se podepsala spousta lidí. Ale Piranesiho Svět je jiný, než ten náš. Žije v Domě se stovkami místností a tisícovkami soch, v jehož spodním patře šplouchá moře. O všem, co zažije si píše Deník, prostřednictvím kterého se Domu vypravujeme i my.
Nejdřív jsem si myslela, že je to zajímavé čtení, všechny ty popisy místností a soch a hledání náznaků, které by mi vysvětlily, co a kde je Dům a jaká poselství přináší, nadšení přišlo s příchodem Šestnáctky, potopy a nových informací o minulosti Piranesiho. A jak už to u skvěle promyšlených knížek bývá, zaplnila se tím i některá zdánlivě hluchá místa z první poloviny knihy.
Užila jsem si různé přístupy k vědeckému bádání, k hledání pravdy, které odráželo i dvě rozdílné osobnosti Piranesiho a Toho druhého a na druhou stranu jsem se ztrácela v jednotlivých místnostech Domu, zůstaly pro mě labyrintem. Ale odnáším si, že není nutné chtít porozumět věcem, kterým není třeba rozumět, stačí si užívat, že jsou.
A taky mám chuť si Piranesiho přečíst znovu, ale nevím, jestli je lákavější přečíst si ho optikou těch kompletních informací, které teď o Domě mám, nebo počkat až všechno zapomenu a znovu si ten příběh nechat odhalovat vlnku po vlnce.
Jedna zajímavost na závěr: nezapomeňte se podívat na Alegorický Frontispis Říma a jeho historie od Giovanniho Battisty Piranesiho. Takhle nějak může vypadat Dům plný soch (a ta shoda jmen asi nebude náhoda).