Název knihy Boží muka si vykládám jako mučivý pocit, který zažíváme, když se nemůžeme dopátrat záměru (Božího?) – nějakého vysvětlení situace, ve které jsme se ocitli. A právě o tom jsou povídky této Čapkovy knížky. Vše se točí kolem záhadných událostí, které zůstávají bez jasného vysvětlení. A na vás se při čtení přenese intenzivní pocit, že jste se dotkli pravdy o životě, ale pořád vám uniká schopnost ji popsat. Máte ji na jazyku, cítíte ji, ale do slov ji nedostanete…
Nejvíc jsem si užila povídku o záhadné stopě, příběh ztracené cesty a pak detektivní povídku a hlavně její dokonalou pasáž, ve které spolu vede rozhovor policista plnící rozkazy a umělec hledající inspiraci. Jsou si tak strašně daleko a přitom tak strašně blízko.
A jenom zatímco to tady píšu a hledám v hlavě ty střípky uložených záhad, mám chuť pustit se ještě jednou do čtení a třeba tomu všemu přijít na kloub. A když to nevyjde, „alespoň“ si užít tu dokonalou čapkovinu – schopnost pozorovat svět a lidi ne lupou, ale mikroskopem. Všímat si na životě detailů, které ostatní přehlížejí a umět to prostřednictvím slov předat světu. Kouzlo.