Co zlomí ženu? Když se ve zlém rozejde se svým dítětem. Když věří, že má šťastné manželství a ukáže se, že tomu tak úplně není. A když už má jednou zlomenou duši, zlomí ji cokoliv, kdejaké slovo, kdejaký pohled.

Simone de Beauvoir o takhle zlomených ženách napsala krásnou třípovídkovou knížku. Dostala se ke mně náhodou, vybral ji Michal pro náš čtenářský kroužek a ani netušil, že mi tím vybírá novou oblíbenou spisovatelku. Minimálně si od ní ještě potřebuju přečíst její knížku Druhé pohlaví a moc by se mi líbilo, kdyby třeba existovaly dopisy, které si určitě vyměňovala se svým druhem, Jean Paul Sarterem. Tenkrát si lidi přeci ještě psali, ne?
Ale zpátky ke Zlomené ženě. Přesně tenhle typ knih mám ráda – člověk díky nim může nejen prožívat příběh, ale i přemýšlet nad otázkami, které autor/ka předkládá. A taky obvykle plodí víc citátů.

1. povídka – Věk odříkání

Příběh manželského páru v krizi stárnutí a ztráty tvůrčích schopností. A aby toho nebylo málo, hlavní ženská postava se ve zlém rozejde se synem, protože zradí hodnoty, které mu celý život vštěpuje. Ten rozkol se synem mi tedy přišel trochu radikální, ale co já vím, musela bych si „obout její boty.” Krizi věku a realizace na druhou stranu chápu dobře. Líbilo se mi i, jak se ve svých slabých chvilkách a trudomyslnosti manželé střídají – jeden trpí, druhý utěšuje: „Vidíš, jak je člověk optimistický, když jde o druhého.”
A shodují se, že mládí není hodnotou samo o sobě. „Mládí je míza, oheň, který umožňuje tvořit.” Dokud tohle máte, jste mladí. S něčím jako je „zrání” ale nepočítejte, filozof Saint-Beuve říká:_ „Místy člověk tvrdne, místy hnije, ale nikdy nezraje.”_ Hahaha. Čemu jsem se ale nezasmála, bylo: „Vždycky jsem byla cholerik: stane se ze mě zlostná baba?” Přesně toho se totiž občas bojím.
A ještě dva citáty k zamyšlení:
„Neodpověděla jsem. Ať měl pravdu nebo ne, věřil tomu, co říkal. Nemělo cenu mu odporovat.”
„Ale vidět věci je v jistém smyslu zbytečné. Je třeba, aby vás k nim připoutal nějaký záměr nebo problém. Já viděla jen kameny naskládané jeden na druhý.” Tohle krásně vyjadřuje můj přístup k objevování – jenom věci vidět nestačí, vždycky je lepší dostat se jim pořádně pod kůži, strávit s nimi svůj čas.

2. povídka – Monolog

Typ člověka, o kterém je druhý příběh, znám. Četl se mi tak asi snadněji, než ostatním členům kroužku a mohla jsem jim tedy následně uštědřit přednášku na téma histrionská porucha osobnosti. Takto se dnes (genderově korektně) označuje hysterie, aby bylo jasnější, že poruchou nemusí trpět jenom ženy (poznámka pod čarou: původně se nemoc jmenovala podle dělohy – hystera a přisuzovala se proto pouze ženám).
Moc se mi líbilo, že tomu projevu (vnitřnímu monologu nemocné ženy) autorka přizpůsobila i formu a používala v celé povídce dlouhé (hysterické/histrionské) věty bez čárek.
Ve zkratce jde o příběh ženy, se kterou už nikdo z jejího okolí nechce mít nic společného, a která navíc svou dceru dohnala až k sebevraždě. Doslova psychicky týrá všechny své blízké – připadá jí, že ji nikdo nechápe a ona to přitom myslí všechno tak dobře! To ostatní dělají chyby. Naprosto nulová sebereflexe a ukázkový egoismus… „Sylvie umřela a vůbec mě nepochopila, z toho se už nikdy neseberu.”

3. povídka – Zlomená žena

Emotivně hodně výživný příběh manželského trojúhelníku. Když zjistíte, že má manžel milenku, je dobrým krokem být vstřícná a štědře se o něj podělit? A kam až to může dojít? Jak tohle dopadne? Blbě. Osamělé večery plné přemýšlení o tom, co se právě děje na druhé straně barikády, jsou jenom začátek. Následují pochybnosti. O všem, o lásce, o společně prožitých letech, o sobě… Povinná četba pro každého, kdo řeší milostný trojúhelník i víceúhelník.

„Dřív jsem si říkávala: smrt je jediné nenapravitelné neštěstí; kdyby mě opustil, tak bych se z toho dostala. Smrt byla strašná, protože byla možná, rozchod se zdál snesitelný, protože jsem si ho neuměla představit. Ale teď si vlastně říkám, že kdyby byl mrtev, aspoň bych věděla, koho jsem ztratila a kdo jsem já. Už nevím nic.”
„Nejvzdálenější vzpomínky se asi vždycky zdají nejkrásnější.”
„Proč už mě nemiluje? Bylo by potřeba vědět, proč mě kdysi miloval.”
„Už mě má dost. Všichni už mě mají dost. Tragédie jsou tak na chvilku, člověka to zajímá, ze zvědavosti, je to takový dobrý pocit. A pak se to začne opakovat, přešlapuje se na místě, je to nuda…”