Pokud by měl pan Jícha seznam fanoušků, mohl by si na něj připsat nový přírůstek. Nadšenou fanynku. Které se dokonale trefil do čtenářského vkusu. Čím? Výborným originálním příběhem zasazeným do prostředí českého školství. A to vskutku nabízí nepřeberné množství témat vhodných k parodování. Bohužel pro školáky i budoucnost národa. Bohudík pro čtenáře. I když ty dvě skupiny se těžko můžou nepřekrývat. Ale to nechme stranou, teď je na místě humor. A z humoru Jana Jíchy já byla nadšená, mezi řádky (a i na řádcích) lze totiž číst, že má hodnoty na pravém místě, je otevřený a přemýšlivý. Pokud je knížka zrcadlo svého autora, může být pan Jícha hodně spokojený s tím, co se v tom jeho zrcadle odráží.
Kromě příběhu jsem si užila dvě věci: seznamy a hydří jazyk. Seznamy miluju a tady jich byla spousta přesně podle mého gusta, celé dlouhé řady reálných, absurdních i fiktivních položek.
„Alfrédem projel mráz, vzápětí horko a následně v rychlém sledu orkán, polom a krupobití.” Nádhera. A taky ten hydří jazyk – úředničina, ptydepe, newspeak – kdysi jsem psala monitorovací projektové zprávy a jako bych se vrátila v čase, forma slavila vítězství nad obsahem. A kvalita je opět poražena kvantitou – i v kouzelnické škole vládne nesmyslné papírování, kterému se všichni ze strachu přizpůsobí. No sláva, na konci jste se i dozvěděli, že ta škola, do které nás Jan Jícha bere na exkurzi, je kouzelnická. Taky jak jinak, ne? Kouzelnické nadání totiž mají všechny děti… dokud jim ho základka neodčaruje.

Jeden hezký filozofický citát na závěr:
„… je bezpodmínečně nutné mít proti sobě nepřetržitě nějakou sílu, která vám nabourává jistoty, nutí vás neustále se tázat, pochybovat, zpřesňovat, a zároveň vám nesmí bránit, abyste ji bral vážně. … Materialisté, kteří nevěří na kouzla, protože mají svou výhradně hmotnou pravdu, jsou sice mnohdy chytří, ale natolik přízemní, až jsou také směšní.”