Já byla nadšenáááá. Navíc jsem po dlouhé době četla něco o námořnících, mém oblíbeném tématu v dětství.
A slovo „nadšení“ je spíš slabé na popis emocí, které ve mně ta knížka vyvolala. Já si blbě pamatuju, takže knihy dávno přečtené mám někde v mlze a tohle prohlášení tedy nebude moc objektivní, ale Ostrov je jedna z nejhezčích knížek, co jsem kdy četla. Proč? Protože to je nádherné vyprávění plné dokonalých popisů (jako byste na tom Ostrově skutečně byli), napětí a také filozofických a společenských otázek (řada z nich je velmi aktuálních i dnes). Zároveň ji můžete považovat i za učebnici psychologie a politiky. Tři z hlavních hrdinů příběhu jednají, jako kdyby jeden z nich byl populista, druhý konzervativec a třetí sociální liberál. Jako byste vzali Okamuru, Klause a Havla, nechali je na opuštěném ostrově a dali jim k řešení několik žhavých společenských problémů. Není divu, že celé to ostrovní dobrodužství (bacha, spoiler) přežijí převážně jenom ženy.