Lesse jsem měla na seznamu pro Ježíška, narozeninovou vílu a svátkového skřítka a první z jmenovaných mi ho skutečně přinesl. Začneme tím, že knížka dostala Pulitzera, což samozřejmě vyvolává velká očekávání. A to je asi paradoxně problém, takový souboj úspěchů. Protože díky ocenění si knížku spíš koupíte, ale často také víc čekáte a pak se dostaví nenaplnění a zklamání. A od toho je třeba se oprostit. Což jsem s trochou snahy udělala a byla jsem tedy spokojená. Hlavní téma téměř padesátníka v životní krizi se mnou docela ladilo a líbilo se mi i Lessovo putování kolem světa, i přestože vyprávění putovalo hlavně do jeho vzpomínek a i přestože šlo hlavně o útěk před nenaplněnou láskou. Originální příběh (místy velmi neočekávaný), nekonformní postavy, svěží jazyk, myšlenky, které jdou pod povrch.
Klidně bych brala, kdyby Lesse bylo more.

„Těžko najít den a hodinu, kdy by se něčeho nebál. Objednat si koktejl, odlovit si taxi, proslovit přednášku, napsat knihu. Bál se toho všeho a takřka i všeho ostatního ve světě vezdejším. Zvláštní však bylo, že když se tolik bál téměř doslova všeho, nečinil mezi těmi strachy rozdíly. Vědomí, že se vydává na cestu kolem zeměkoule, ho kupodivu neděsilo o nic víc než váhání, zda si má koupit balíček žvýkaček. Jednoduše na to spotřeboval svou denní dávku odvahy.” A proč ne, vydat se do světa smířit se se sebou samým je vlastně děsně snadný.