Určitě jsem nebyla jediná, kdo na stojednaletého staříka netrpělivě čekal a těšil se. Přestože jsem si na konci prvního dílu říkala, že stoletý člověk už si nově vydobytého života na Bali asi stejně moc neužije (čistě statisticky). To jsem se ale hrubě sekla.
Jak mě vůbec mohlo napadnout, že Alan bude seniorem sedícím na zadku a čtoucím noviny? Kdepak, Alan Karlsson čte zprávy na iPadu a pak se (ne úplně z vlastní vůle) vydává do světa, aby ho svou bezprostředností zachránil.
A jeho spisovatelský otec Jonas Jonasson se opět obouvá do všeho, co je na světě k obutí. Hned v úvodu píše: „O světě nerozhodují ti, kteří ho chtějí zlepšit, ale ti, kteří ho chtějí ovládnout.” Jo jo, ale výjimky existují. Existovaly. Snad. Snad zase budou. Ale pro současnost tahle smutná pravda platí. Tak není divu, že se hned v úvodu knížky dostáváme spolu s Alanem do společnosti Kim Čong-Una, Donalda Trumpa a Volodi Putina. Politickou rovnováhou k těmto třem psychopatům jsou pak v knize dvě ženy – Angela Merkelová a Margot Wallströmová.
Jedna žena mi tam ale chyběla, aspoň malá zmínka o jejím osudu. A sice Amanda. Kdo to je? Alanova přítelkyně, se kterou na konci prvního Staříka přesídlil do Indonésie. Asi holt neměla takovou životní výdrž. Tam, kde minulý příběh skončil, ten nový ale začíná, na Bali. Jenže věci se dají hned zkraje rychle do pohybu a člověk může jenom kroutit hlavou a říkat si, jak to ten Alan jenom dělá, že se vždy připlete k zajímavým a důležitým věcem. Vždyť se o to ani nesnaží. A v tom je právě ten vtip. A slovo vtip je tady zásadní, protože na skvělém humoru J. J. celá knížka stojí. Ale neotřásá se smíchy tolik jako u Stoletého staříka.
Aspoň pro mě. Skvělý vyprávěčský styl a originální jazyk zůstal, jenom nadšení ve mně ta knížka vyvolala menší. Nevím proč. Objektivní to zřejmě nebude, něco v tom sehrálo očekávání, něco fakt, že i když člověk dostal opravdu hodně, chce i dál víc a víc. A to je někdy pro toho, kdo dává, vážně těžký.

Čtením k potvrzení svého světonázoru

Hned od prvních stran jsem si říkala, že je příjemné číst takovou knihu od někoho se stejným světonázorem. Jenže tohle je celý vachrlatý. Lidi totiž obvykle čtou to, co chtějí. A u knih stojících na ironickém humoru je vážně snadné najít si právě to „svoje”. Zkusila jsem schválně pár stránek číst pohledem hypotetického protikladu (ve vybraných názorech). A ono to šlo! Byla bych spokojená i s opačnými názory. U celé knížky by to ale určitě nefungovalo a možná jsem si jenom na ten pokus vybrala dobré stránky. Ale tohle moje filozofování potvrdil i J. J., o pár stránek dál doslova stálo: „Lidé fungují veskrze tak, že slyší to, co chtějí slyšet, a věří tomu, čemu chtějí věřit.”

Tenhle sarkastický průvodce světovou politikou má pro mě ještě jedno velké plus. Jonas Jonasson umí vážně hezky popsat různé společenské a filozofické pojmy a vytvářet tak jejich srozumitelné definice. Líbila se mi třeba pasáž o populismu:
„Například švédští populisté. Přiživovali existující problémy nebo vytvářeli problémy neexistující, polarizovali společnost a v lidech podněcovali vzájemný strach. Pak ukázali na to, co vytvořili, a prohlásili, že řešení nezná niko jiný než oni.”

A závěrem?
„Celkem vzato byl svět lepším místem než před sto lety, ačkoli vývoj nebyl zrovna jednoduchý. Šlo to v cyklech nahoru a dolů. Pokud mohl Alan soudit, teď to šlo zase z kopce. Hrozilo však, že se to nezmění, dokud se k sobě dostatečně hodně lidí nebude dostatečně dlouho chovat dostatečně špatně. Pak začínají lidé opět přemýšlet.” Amen!

Teď už jenom držím Alanovi palce, ať to doklepe do stodvojky a já si za čas zase příjemným způsobem osvěžím světové události.