Já mám zkrátka ráda severské kriminálky. Líbí se mi ta ponurost a deprese. A taky častá provázanost s nějakým společenským problémem. „Já přijdu, až nastaví zrcadlo.” Hláška z filmu Vesnička má středisková je i pro mě určující. A v knížce V lese visí anděl naštěstí zrcadlo nastavili – třeba žurnalistické morálce nebo komplikovaným vztahům v rodině. Vznikl velký propletenec, který se ale pořádně rozuzlí a u každé z použitých nitek vidíte v závěru oba její konce. Vše sedlo, můžete případ uzavřít a zapomenout.
Zamilovala jsem si vyšetřovatelku Miu. Je inteligentí, oblíbená, velmi emaptická, tedy žádnej sociopat, kterými obvykle bývají bystří detektivové (aby se něčím vybalancovaly schopnosti jejich mysli). Ale trochu mi vadila ta její posedlost vlastní smrtí. Naštěstí to vyvažovaly pasáže, ve kterých Mia přemýšlí nad případem. Asociace, které jí nabíhají, intuice, na kterou se často obrací. To mě bavilo. A sympaťáci byli i ostatní detektivové a hezky se to četlo, hladce, bez hrudek.
Jenom tedy nevím, jestli je nutný psát detektivku, ve které jsou obětmi vražd malý děti. I mrtví dospělí přece dokážou vyvolat dostatečnou míru napětí. Ale asi by to holt byl úplně jiný příběh…