Moje první Zeměplocha. Můj první Terry Pratchett. Kdybych měla pět hvězdiček, dala bych té knížce přesně 2,5. Nejdřív bych s radostí rozdala pět za to, jakým stylem je napsaná. Za hlubokou filozofii, humor, neskutečně kreativní satiru, tvořivé věty a za ty odkopané i přikryté narážky na běh světa. A pak bych jí dvě a půl hvězdičky sebrala za to, že jsem se po celou knížku nezvládla zorientovat ve všech těch postavách, co vstupují na stránky. Co jsou zač, odkud a kam jdou a jaká je jejich úloha v příběhu. Nejdřív jsem se to celé snažila pobrat, ale hrozně mě to vyčerpávalo. A tak jsem se rozhodla, že se budu zkrátka jenom bavit tím stylem vyprávění. Bez ohledu na to, která postava ty vtipné věty vyslovuje. A ono to šlo docela hladce – neřešit, nelistovat.
A i přesto, že jsem knížku četla víc než dva měsíce, pořád odkládala a ráda měnila za jiné, určitě si k Zeměploše ještě někdy cestu najdu.