Tohle je jedna z tisíce věcí, které mám na čtení ráda. Když sáhnu po nějaké knížce z kategorie klasika, ke které jsem si zatím nenašla cestu. Nebo ona ke mně. A pak jsem hodně překvapená, jak moc pěkně je to napsaný, když je to přece tak „starý”. Tady jsem třeba našla krásný styl vyprávění, vtip, literární kudrlinky a osvěžující volbu slov. Včetně zajímavého popisu života na maloměstě (Havlíčkova rodná Jilemnice) doslova na přelomu 19. a 20. století. Je znát, že knížka spadá do žánru „psychologická próza”, vyprávění jde vážně na dřeň – jednotlivých osobností i vztahů.
Než jsem se pustila do čtení, vzpomněla jsem si na pár záblesků z filmu Juraje Herze z roku 1971, který jsem viděla jako dítě. Kromě těch několika obrázků ve mně film zachoval pozitivní dojem, ale proč to už jsem nevěděla. Tak abych si umocnila zážitek z příběhu, po dočtení jsme si film pustila a užila si i vizuální ztvárnění knížky. Hlavně skvělou Ivu Janžurovou a Petra Čepka v rolích silné Štěpky a slabocha Pavla. Ona je energická, excentrická osoba, které ustřihne křídla svatba se zruinovaným bratrancem. I tak může být ještě hůř, než se zdá. Ale taky nakonec líp, když jste ten typ, co se nenechá zlomit. A taková Štěpka Kiliánová už zkrátka je. A její příběh určitě stojí za přečtení.