Už jsem se tu zmiňovala, že mám ráda lidi s aspergerovým syndromem. Proto, že jsou originální a zajímaví. Čímž to vůbec nezlehčuju a umím si představit (a vlastně spíš neumím), jak těžké je takové dítě vychovávat. Dodržovat každý drobný detail z nastavené rutiny, chránit ho před hlasitými zvuky, tělesné blízkosti lidí, jasným světlem… a případně čelit jeho záchvatům. A nebo také obvinění z vraždy. Jako je tomu v příběhu téhle knížky. A když má nějaký asperger všechny ty svoje vnitřní principy, ani riziko dlouhého trestu ho nedonutí, aby je porušil.
Asi bych tuhle knížku nezařadila do „haute literature”, ale má všechno, co si můžu přát – promyšlený příběh, hezkou, čtivou stylistiku, třetí rozměr. A líbily se mi vlastně všechny hlavní postavy. U každé z nich bych našla alespoň střípek soulmejtství. Pro každou jsem měla alespoň špetku pochopení. A to je skoro zázrak. Škoda jenom toho předem dost čitelného rozřešení celého případu.
Autorka sama je hodně populární a není divu. Čtivý příběh umí zabalit do důvěryhodně vykresleného zajímavého tématu. A pokaždé jiného, to svědčí i o otevřené mysli a schopnosti hloubkového ponoru.

Tady ještě malý střípek uvažování hlavního hrdiny:
„Pokud se v něčem mýlíte, opravím vás. Ne abych vás ponížil (já na vás popravdě řečeno vůbec nemyslím), ale protože fakta jsou pro mě důležitá. Důležitější než lidé.”