No pane jo. Tohle je třetí knížka Erlenda Loea, kterou v posledních pár měsících čtu a jsem čím dál nadšenější. Kam tohle bude pokračovat? (K třetímu dílu série, který jsem si v pátek přinesla z knihovny. Minimálně.)
Hodně jsem se při čtení zamýšlela nad spisovatelským pravidlem, že příběh musí být uvěřitelný.
Ochočené losí mládě?
Pětiletý kluk se srovnaným světonázorem?
Devadesátnice závislá na marihuaně?
A víte co, já vlastně tomu všemu věřím. A chápu, že je to svět, který je tak moc alternativní, že pro jiné je uvěřitelný jen ztěžka. A taky nepřípustný. Skandální. A musí tak něco takového označit za nesmysl.
A v tom to právě je. Příběhu musí věřit čtenář, nejde o nějakou obecnou uvěřitelnost, realističnost. Jde o uvěřitelnost v rámci vztahu autora s konkrétním čtenářem. A můj vztah k Dopplerovi je ten, že bych šla za každým jeho příběhem jako ochočené losí mládě, bez zaváhání a věřila bych mu. Všechno.
„Maj Britt má silné podezření, že život je v podstatě nespravedlivý, že bezpráví nebere konce, že se stejně jako vesmír rozpíná již dávno ustáleným tempem a zvětšuje se a rozmáhá každým dnem a každou vteřinou. Také ji rozčiluje vlastní zabedněnost. Děsí ji, že musela zestárnout, aby si uvědomila, jak spolu všechno souvisí.”