Mám ráda knížky o knížkách. V tomhle případě to sice není žádná extra krásná literatura, je to spíš kousek z žánru feel-good. A přesně to taky dělá, při čtení se cítíte dobře. Obzvlášť pokud jste knihomolem, různé profesionální i amatérské úrovně. Moc jsem si to čtení užívala a vypsala jsem si i několik tipů na další čtivo. A to je asi ten hlavní důvod, proč mě knížky o čtení tak baví. Zajímavé postavy a příběh jsou už jenom jako podstatný bonus. Ještě k tomu příběhu – přijet do úplně cizí země, otevřít tam knihkupectví a zamilovat se, tomu říkám husarský kousek. A protože já žádný husar nejsem, tím víc to u druhých ocením. I když mé racionální já tak úplně nevěří tomu, že by toho postava, jako je hlavní hrdinka Sara, vlastně byla schopná. A proto máme vlastně knížky, aby nás z těhle racionálních omylů vyváděly…
Co jsem vůbec nepochopila bylo, že v knihkupectví dovolila Sara lidem kouřit. Naštěstí toho moc nevyužívali. Ale proč? Neznám snad horší smrad, než jsou zahulený knížky… To by vážně taková milovnice knih udělala?

„Upřímně, Saro, co ty vlastně víš o lidech? Kdybys pořád jen neležela v knížkách…” Tohle vyjádření Sařiny matky mě pobavilo už jenom proto, že prezident T.G.M. kdysi řekl něco v tom smyslu, že všechno, co se naučil o lidech, zná z románů.
„Vím, že se najdou tací, co pochybují, že rasismus představuje pořád tak zásadní problém, ale podle mě si to myslí jen lidé ve středním věku, kteří věří tomu, že svět je teď automaticky lepší, je proto, že právě oni zestárli natolik, aby ho mohli řídit, aniž se ovšem kdokoliv z nich alespoň nepatrně zasadil o jeho zlepšení.”