Tahle kniha potřebuje nezvyklý úvod. Četla jsem ji totiž v rámci nového čtenářského klubu, který jsme nedávno založili. Po tom jsem už od dětství toužila a po setkání nad první přečtenou knihou jsem pochopila proč. Nikdykde nám zadal spolučtenář Lukáš, který má rád fantasy. Já na tenhle žánr zatím úplně nebyla, moje nejvyšší dosažená meta je v tomhle směru Harry Potter. Ale víte, co? Spíš se ukázalo, že to neumím číst. Protože jak si děj vysvětlovali ostatní v klubu, mi pootevřelo oči. Kolik dimenzí, které jsem já neviděla, ostatní objevili. Úžasný. Povídat si s chytrými lidmi o přečtené knize je zkrátka zázrak. Což mi zásadně povýšilo i zážitek z Nikdykde. Bez klubu bych to shrnula slovy „snadno se to četlo”. Na můj vkus to bylo psaný dost obyčejným vyjadřovacím stylem, mám radši originální výrazy, netradiční stylistiku a tak vůbec… A to stále platí, ale teď už taky vím, že neplatí jenom „Víc hlav víc ví”, ale i „Víc hlav víc přečte”. A je vážně bezva mít lidi, kteří vám pomáhají odpovídat na otázky, které vám při čtení skáčou mezi řádky. Ufff.