„Věříte v Boha?”
„Řekněte mi, kdo je Bůh a já vám řeknu, jestli v něj věřím.”

Poslední kniha Laurenta Gounella mě překvapila už jenom tím, že nabourala mé očekávání. Pod dřímajícím pokladem z titulu jsem čekala něco jako skrytý potenciál. A on tam byl (a pozor, tohle je vlastně něco jako spoiler) Bůh.
Jednou mi jeden kamarád řekl, že když se podívá do zrcadla, vidí Boha. Kontrovala jsem tím, že já v zrcadle vidím jenom stárnoucí ženskou. Na tohle jsem si pochopitelně při čtení vzpomněla a i s autorem samotným bych asi místy zvládla sarkasticky polemizovat. Ale ta knížka je právě hodně o tom, že Ježíšovo učení lze vykládat různě. Rozdíl je v tom, jestli hledáme Boha ve své vlastní podstatě, nebo tam někde na nebesích. V tom prvním případě to máme sice o dost blíž, ale je to o to těžší hledání, takový hodně aktivní. A tenhle východní přístup se mi vlastně líbí mnohem víc. Protože my sice nejsme národ bůhvíjakých věřících, ale to křesťanské náboženství se v nás stejně odráží. Chceme si nechat říkat, co máme přesně dělat, chceme definici toho, kdo je zlý a kdo hodný. Rádi přenášíme odpovědnost za naše životy na někoho „všemohoucího”. A to vede k určité pasivitě a taky ke strachu a různým pózám.
Co u Gounella oceňuji vždycky je forma, v jaké předkládá výzvy k rozvoji osobnostnímu nebo duchovnímu. Z příběhu si totiž vždy vezmeme mnohem víc, než ze strohých informací. Právě příběhy nás formují přirozeně. I když je taky fakt, že autor není zas tak skvělý spisovatel, aby z těch jeho knih ten záměr občas dost uměle nevykoukl. I tak jsem přesvědčená, že mi otevřel oči víc než jiné silně teoretické rozvojové knihy. Ale chápu i v současnosti se otvírající diskuzi, jestli je vážně nutné mluvit pořád jenom v příbězích, jestli to nevede ke ztrátě schopnosti posouzení objektivních faktů na pozadí subjektivních příběhů.