Že jsem fanynkou Umberta Eca není nic výjimečného. Když nedávno zemřel, brečela jsem a to dělám málokdy (nebo to málokdy přiznávám). Eco byl jedním z největších myslitelů dvacátého století – filozof, estetik, sémiolog, autor řady skvělých románů a ještě více zásadních kusů odborné literatury. Prostě geniální hlava. A taky otevřená mysl. Se schopností podívat se na obyčejnou věc a vidět v ní něco zajímavého, udělat z ní příběh, rozšířit ji o několik dimenzí. A když čtete Eca, vážně věříte, že počet dimenzí je nekonečný.
„Losos” je vlastně výběr jeho sloupků. Já bych jim říkala spíš sarkastické glosy. Občas velmi nekorektní a místy hraničící s jedovatostí. A i to mě na knížce vlastně bavilo. On je vážně velký rozdíl mezi tím, když se k jedovatosti uchýlí někdo s takovým rozhledem a když někdo, kdo nevidí dál než za svůj plot.
Je to tenká knížka (bohužel), tak jsem ji měla na cesty městskou dopravou a bylo mi úplně jedno, že se směju nahlas. A pak jsem nahlas předčítala vybrané sloupky manželovi. Ale ten_ Lososa_ zase tak moc nežral.
Občas jsem se zase při čtení vůbec nechytala. Třeba v Jak uvést umělecký katalog jsem nerozuměla jediné celé větě, ale věřím, že jsem pobrala smysl. Což byl jistě autorův záměr, protože přesně to chtěl svým čtenářům sdělit. Tak určitě. Je zkrátka znát, že Eco byl sémiolog a mluvil hlavně ve znacích. I v náznacích. Kapitola o modelovém a empirickém čtenáři mi kvůli tomu zůstala naprostou záhadou. Na druhou stranu velmi jasné a vtipné byly třeba úvahy z doby, kdy byl fax výkřikem technického pokroku. Obzvlášť, když si to zasadíte do kontextu: jak strašně nedávno to je a jak strašně moc se za těch pár let změnilo.
A analýza lidí, kteří si na veřejnosti hlasitě vyřizují své soukromé hovory a plkají hodiny o „ničem.” Smála jsem se několik minut. Na veřejnosti.