Většina mých iluzí o různých typech „nadlidí“ už dávno vzala za své. Zbývali mi hudebníci ze symfonických orchestrů. A pak přišla Zuzana Dostálová s Karnevalem zvířat. Teď už nemám iluze žádné. Filharmonici totiž po večer na hotelích nečtou filozofické spisy a nediskutují o výtvarných dílech, ale svačí salám z Lidlu, pořádají party s jídlem uvařeným na vařičích a zapíjejí to rumem. Stejně jako jiný lidi. A tak to na turné jde den za dnem. Nejdřív jsem z vyprávění kvůli tomu byla trochu otrávená, protože to bylo pořád stejné. Ale pak to začalo celé dávat hlubší smysl – ty opakující se popisy cest autobusem, nakupování a večírků byly popisovány v kontrastu s hudebním úspěchem a zjitřenými emocemi diváků v sálech a vlastně tak dokonale vytvářely svět pinožení se za krásou na hraně přežití. Nakonec bylo úplně jedno, že v autobuse a na hotelu jsou to průměrní lidé, protože když vezmou na pódiu do rukou nástroje, stane se zázrak.
A na závěr vyprávění přišel covid, jako vrcholné zobrazení toho, do jaké situace společnost hudebníky staví. Jak to máme pro ně nastavené – houslista prý potřebuje nouzi, která ho naučí lépe houslit, zato fotbalista potřebuje kvalitní stravu, aby mohl lépe čutat. Pffff.
Je mi z toho všeho smutno. A stýská se mi, nějak jsem si na Evžena a spol. za těch pár dní zvykla.