Filmy Woodyho Allena jsou moje krevní skupina. Viděla jsem všechny jeho celovečerní filmy. Doslova všechny, jeden rok jsem si to dala jako výzvu. A vážně mě baví – málokdo je tak inteligentní, originální a tvůrčí. A prdlej. I povídky v Čiré anarchii jsou hodně absurdní, ale když čtete mezi řádky, objevíte vlastně úplně “obyčejné” příběhy. Allen jenom vezme nějakou věc, kterou nabízí náš standardně absurdní svět, a tu absurditu pak násobí téměř až k nepochopení. Je to zkrátka čirá anarchie.
A ještě jedna věc mě na tom hodně baví, tu srandu si umí dělat i sám ze sebe.

– ““Jak jste sehnal moje číslo?” otázal jsem se. “Nejsem v seznamu.” “Na internetu. Máte ho tam hned vedle snímků z kolonoskopie.””
– “Zásadovost je relativní pojem, s nímž si lépe poradí pronikavý myslitel jako je Jean-Paul Sartre nebo Hannah Arendtová. Skutečnost je jiná. Když skučí zimní fujavice a jediným dostupným příbytkem je lepenková krabice na Druhé avenue, principy a vznešené ideály obvykle zmizí ve vodním víru stoupačky na toaletě.”