Nechápu, že je to moje první Ozova knížka, že si ke mně nenašel cestu už dřív. Jeho styl se mi moc líbí a doufám, že z toho bude delší literární vztah. Ale zatím ne, teď si hodlám dát na nějakou dobu pauzu od tématu židovství v literatuře (po Velkém domě a Kdo je to sakra Kafka).

Jidáš je román o zradě a taky o zpochybnění univerzálnosti jejího hodnocení. Oz píše o tom, že ti největší “zrádci” v dějinách byli vlastně takto označovaní vizionáři. Nepochopení masou současníků pro své pokrokové názory a činy. Ale po desetiletích a staletích oslavováni pro velké změny, které udělali. Protože až po takové době je “lid” pochopil. Jenom na Jidáše se to nějak nevztahuje. Jeho jméno je symbolem pro zradu a nálepka zrádce mu zůstala i po dvou tisíciletích. Ale Oz nabízí jiný úhel pohledu: Jidáš jako zakladatel křesťanství. Jidáš, který přemluví Ježíše k ukřižování (a vyběhá to na úřadech, doslova je k ukřižování Ježíše umluví, protože těm byl ve skutečnosti nějaký Ježíš celkem ukradený). Přemluví ho, protože věří, že je někdo víc, že je Bůh, a že nezemře. Že z kříže sestoupí a položí tak základy novému náboženství. Proběhne to celé trochu jinak, ale základy křesťanství vystaveny jsou. Díky Jidášovi.
Knížka je hodně o “co by bylo, kdyby”. To mám ráda, líbí se mi ta dramatičnost (a někdy i patetičnost) těch malých věcí s obrovským dosahem. Které, kdyby byly jinak, byl by jiný i celý svět. Možná.
Oz píše, že “Kdyby ho (Ježíše) Židé nezavrhli, dějiny by vypadaly úplně jinak. Křesťanská církev by vůbec nevznikla. A celá Evropa by možná přijala za svou nějakou jednoduchou a okleštěnou verzi judaismu. Byli bychom si ušetřili vyhnanství, pronásledování, pogromy, inkvizici, nařčení z rituálních vražd, masakry a krveprolití a také holokaust.”
Ale možná by přišel jiný zakladatel křesťanství, třeba na jednotlivcích až tak nezáleží…
A Oz by mohl i tak psát své úvahy o nenávisti křesťansko-židovské a židovsko-arabské. Nebo polemizovat nad tím, jaké bývaly mohly být jiné cesty budování Izraelského státu, jak se mohly vyvíjet vztahy v oblasti Blízkého východu. Kdyby byly věci jinak. Třeba kdyby lidé uměli využít svůj potenciál a ne ho schválně zahrabávali. Třeba potenciál být vizionářem. Nebo zrádcem.

“Nemám ráda výraz “prostý lid”. Žádný prostý lid neexistuje. Existuje muž a žena a další žena a další muž, jednotlivci. Každý z nich má nějaké sklony, disponuje rozumem, city, morálním úsudkem. I když u mužů na morální úsudek, pokud nějaký mají, dojde až po tom, co se uspokojí pudy.”

“Já, můj milý, v lásku všech ke všem nevěřím. Tolik lásky neexistuje. Člověk dokáže milovat pět lidí, možná deset, někdy dokonce i patnáct. Ale to se stává jen vzácně.”