„Právě dopisuju vlastní sebevraždu. Poslední kapitolu knihy, ze které je zjevné, že jsem někdo jiný, než za koho jste mě mohli mít, pokud máte tu smůlu, že jste si mysleli, že už mě znáte.“
Mediálně známý lékař, co jezdí na mise Lékařů bez hranic, vtipný člověk, fešák – samozřejmě mu vedle toho mála, co vidíme, dokreslíme v duchu i zbytek jeho životního příběhu. Příběhu pozitivního, hrdinského, a dokonalého člověka.
Ale touhle knížkou se nás Tomáš Šebek pokouší přesvědčit o opaku. Předestírá člověka selhávajícího, zklamávajícího i zklamaného. A funguje to, s opravdovou upřímností skutečně nejdál dojdeš. Ta kniha vyvolává pochopení a zároveň nepopírá ty kvality, které už byly zřejmé, a které s tímhle sebeobnažením nikam nezmizely.
Líbila se mi struktura kapitol – nastolené téma a k němu se vztahující vzpomínka z dětství, pracovní a rodinná a pak shrnutí kapitoly v podobě „objektivního nálezu“ a omluvy a poděkování (dětem především). Postěžovat si musím na oranžové pasáže psané kurzivou – považuji je za ignoraci osob s již trochu sešlým zrakem.