Dědictví je po Černém cukru druhou knihou Miguela Bonnefoye, kterou jsem četla (víc jich u nás zatím nevyšlo – snad jde o pouze dočasný stav!) a jsem znovu NADŠENÁ. A znovu si potvrzuji, že magický realismus je můj oblíbený literární žánr – jeho kouzlo spočívá minimálně v tom, že se do jeho psaní pouští autorstvo s určitými osobnostními rysy – originální, s bohatou fantazií, viděním světa v barevných obrazech a s vírou v kouzla. Dalším společným rysem je často také děj umístěný na jihoamerický kontinent, kde se odehrává i příběh čtyř generací rodiny Lonsonierových. Sto let jejich výjimečných a pestrých životů se odehraje na pouhých 142 stranách, ale i ty dobrému autorovi stačí na to, abyste je poznali a pochopili a prožili s nimi století chilských dějin, včetně přesahu do těch světových.

A já si říkám, že je možné dobře napsat příběh sta let na sto padesáti stranách a žádná informace nechybí. A baví mě srovnání s Muzeem nevinnosti, které právě čtu, a ve kterém Orhan Pamuk popisuje naopak několik málo let na šesti stech stránkách a žádná informace nepřebývá.
To je zkrátka magický realismus dobré literatury!

„Věta vyslovená s nenapadnutelnou spolehlivostí snových věd našla v jejím srdci odezvu.“