Zadání do čtenářského kroužku bylo tentokrát doprovázeno informací, že autorka knížky je fanynkou jednoho amerického politika, kterému já nemůžu přijít na jméno. Ajajaj, to bude těžký, jen s obtížemi do toho čtení vstoupím bez předsudků – blesklo mi hlavou a vzápětí i ústy (tahle cesta je k mé škodě někdy hodně krátká). A podobně to má i autorka – co na mysli, to na jazyku/na papíře.
Ale i přes vlny nesouhlasu, jsem si s ní místy kupodivu dost ladila. To by vysvětlovala slova Věry Paškové ze Závěru knihy: „Otec a matka vyznávali opačné životní hodnoty, jejichž svár je někdy patrný i v díle Tiché.“ A tak jsem si užívala autorčin zájem o svět, neustále tříbený rozhled, prožívání drobností a užívání si života a snažila se moc si neprotivit její sklon k elitářství, soutěživosti a konzervatismu.
A jako na vlnách to bylo i s mým čtením. Ale hledím k obzoru pozitivně, alespoň jsem vyskočila ze své názorové bubliny a někde jsem jí trochu zbrousila hrany.
A když jsme u těch vln – hlavní část knihy tvoří vzpomínky na plavbu zaoceánskou lodí za novým životem vědců v emigraci a v útlé knížce se mísí se současností a umíráním blízkých osob – autorčiny maminky a manžela. S kterým je sice už nějaký čas v odloučení, o to těžší je ale dosažení odpuštění z titulu knihy.
Popis života na lodi jsem si hodně užila. Taková cesta je totiž mým snem a zároveň zapovězením. Možná jednou… až se dočkáme ekologických výletních lodí. Mám přece jen nějakou povinnost k téhle planetě…
„Samo slovo povinnost bylo tenkrát v jeho slovníku. Ne povinnost k sobě samému, jak je módní dnes ten pojem vykládat. Člověk nemá žádné povinnosti vůči sobě. Může s sebou nakládat, jak se mu zlíbí, protože sám se sebou neuzavřel žádnou společenskou smlouvu. Ale má povinnosti vůči těm, které sám a dobrovolně učinil součástí svého života, a tak jejich život radikálně změnil. V případě dětí má absolutní povinnost se o ně postarat, neboť je ze své vůle povolal do tohoto slzavého údolí.“
„Pracoval s usilovností, která je známkou velkého talentu. Celý život spěchal za svým cílem, za svou vidinou, známou jen jemu samotnému. Jan byl víc ambiciózní než kdokoliv jiný, byl dokonale oddaný své práci. Byla to jeho nejlepší vlastnost, vlastnost daná jen géniům. Jen tato rasa nadlidí si vydobyla od Boha právo nezahálet. Nám ostatním byla práce povolena podmínečně, protože bez ní bychom umřeli hlady.“
Ach, jak já bych ráda byla pracovitým géniem…