Možnosti milostného románu se v tomto díle zdají býti neomezenými – minimálně ve způsobech a formách, jakými lze vyprávět o jednom nedokončeném vztahu. Nedokončeném vztahu? A co vlastně definuje dokončený vztah? Smrt?
Většina vztahů se ale stane rozpadlými mnohem dříve a pak aspoň máme příležitost na ně různě vzpomínat. Tahle verze vzpomínání Jana Němce je filozofická, lehce experimentální a využívá jazyk a prostředky, které mě baví a dobře jim rozumím. Takže je nepovažuju za narcistické a pozérské jako někteří součtenáři z neomezeného světa internetových recenzí.
Malá rozpolcení jsem přeci jenom místy zažívala. Chvíli se mi líbil způsob soužití Jana a Niny, třeba to, jak spolu vše řeší a chvíli mě štvalo, jak všechno tak strašně řeší. Asi bych doma nezvládla všechno tolik rozebírat… A proto jsem asi taky nenapsala o mém vztahu žádný čtyřsetstránkový román.
Co mě naopak nerozpoltilo vůbec je pěkné grafické zpracování knihy.
„Jako mnoho lidí mé generace jsem ještě ve třiceti letech trpěl pocitem, že se pořád na něco připravuju. Teprve nedávno mě poprvé napadlo, že tohle už je nejspíš ono – žádná příprava na něco jiného, protože jiné to možná také nikdy nebude, a jestli ano, tak spíš horší než lepší. Pořád se nám zdá, že na něco trénujeme, a přitom už jsme dávno na závodní dráze, akorát že neběžíme tak úplně naplno, protože jsme jaksi přeslechli výstřel startovací pistole.“