Je to lepší než Vánoce. Když náhodou objevíte, že vyšla nová Laurie R. Kingová. K tomu, že ji zbožňuju, jsem se vyznala už v jiném příspěvku. A platí to i po přečtení Případu Máří Magdaleny. Není to ten typ detektivního případu, kdy máte nervy napjaté k prasknutí, užíváte si spíš v uvolněnějším duchu. Ale to mi nevadí, na knížkách L.R.K. mě stejně nejvíc baví osobnost autorky. Odrážející se v osobnosti hlavní hrdinky, Mary Russellové. Jak jsem přišla na to, že ji píše podle sebe? Je to prosté, milý Watsone, komparací jejího životopisu s knihou. Mary určitě přemýšlí stejně jako Laurie.
Mimodetektivním tématem tohoto kusu je archeologie a opět práva žen. Jaká je ta detektivní linka, už si budete muset přečíst sami. Já mám místo odpovědí totiž jenom otázky. Při čtení mi běžely hlavou hlavně tyhle dvě:
Jak je Sherlock vlastně starý? Na to jsem našla odpověď snadno na internetu. V tomto díle má pár let před padesátkou. Z dnešního pohledu mladík. Před sto lety docela senior.
A mají spolu Mary a Sherlock sex? Pravidelně? Nebo jako Sheldon s Amy? Nebo je to čistě racionální, bezintimní vztah? Odpověď nemám, pouze náznak. A to mě možná těší o to víc. Záhada zůstává nevykopána.
Pak tady mám ještě jeden Sherlockův citát:
“Pro lásku boží, Russellová, lidské bytosti nejsou zvířata. Už tisíce let se snažíme vymanit ze zajetí zvířecích pudů a výsledná fasáda je přinejmenším velmi křehká. Někteří lidé na to zapomínají, ale vy, Russellová, zrovna vy, byste neměla. Nikdy na to nezapomínejte.” Za mě to je skvělá odpověď na všechny omluvy lidských selhání ve smyslu, že na vině jsou prostě pudy.