I přestože historický román z Istanbulu konce 16. století nabízí v anotaci detektivní zápletku, z téhle knihy rozhodně nedělá kriminální román, spíš to tady vedou filozofie s uměním. Konkrétně pak umění perských a tureckých miniaturistů, iluminátorů, zkrátka knižních ilustrátorů. V době, kdy se příběh odehrává, už za sebou měly miniatury několik staletí dlouhou historii, prošly si ovlivněním východoasijskou malbou a zachycovaly hlavně hrdinské činy, zvířecí bajky a příběhy všedních dní.
A pak přišel mistr Behzád, rozpohyboval postavy na obrázcích a dal jejich tvářím výraz. Provedl tak asi největší změny v tomto oboru a i proto je k němu v knížce často odkazováno.

Teď ale stojí perská miniatura před další velkou změnou

Je rok 1591 a v istanbulských dílnách se tajně pracuje na knize, kterou zadal k výrobě samotný sultán. Co je na ní tak převratného? Francký (tedy západní) styl v ní hledá svou cestu do východního umění a přináší do něj realistické portréty a obrazy s perspektivou.
Ne všichni jsou ale na něco tak radikálního připraveni, což vede nejen k několika vraždám, ale také k pořádné hromadě příběhů. Vyprávějí je hlavní miniaturisté, ale třeba také pes, strom, červená barva nebo mince. Každý z nich události popisuje svým originálním způsobem, předkládá svou verzi příběhu a my, čtenáři, díky tomu ochutnáme život v malířských dílnách, v kavárnách, i v běžných istanbulských domácnostech a pochopíme leccos ze života osmanské země a také její víry. Ta stojí na jedné ze stran sváru mezi východním a západním uměním. Na té druhé stojí styl.
„Skutečné umění a mistrovství je zobrazit nedostižnou krásu a nezanechat v této nádheře žádnou stopu, která by prozradila ilustrátorovu totožnost.“ Tvrdí totiž osmanští miniaturisté a dodávají: „Prvním, kdo řekl „já“, byl satan!“
Víra a styl, kolektivní a individualistické, význam a forma, tradiční a moderní – tyhle dva světy tu stojí proti sobě, vše do sebe naráží, střetává se a ovlivňuje. A zatímco jedni tvoří obrazy ze vzpomínek Boha, kreslí tak, jak se na svět dívá Bůh, ti druzí „Všechno, co oko vnímá, malují přesně tak, jak to oko vnímá.“
A to je filozofie, kterou kniha na pěti stech stranách zachycuje. Což je na jednu stranu trochu dlouhé a možná místy zbytečně dokola opakované. Na stranu druhou tuhle jedinou výtku, kterou ke knížce mám, snadno přetře (červenou barvou, pochopitelně) Pamukův dokonalý originální literární styl. A když už se člověk tím uměleckým filozofováním začne trochu nudit, rozptýlí ho nějaký akčnější vypravěč. Třeba zmíněná mince. Jednoho by nenapadlo, jak vtipné a bohaté vyprávění to může být. Co taková malá kulatá věc všechno nezažila! A co teprve pestrý výčet toho, co lze za tuhle jednu minci koupit – třeba kotníček, tedy jednu padesátinu mladé a krásné otrokyně, ale i obě nohy staré a tlusté otrokyně. No nejsou nohy jako nohy…

Je budoucnost miniatur miniaturní?

Pro jistotu jsem si ke čtení půjčila i Ottoman painting – obří publikaci plnou reprodukcí osmanských miniatur. Abych se dostala do obrazu a dozvěděla se, jaký byl vývoj tohoto umění. Jestli se třeba poddalo franckým vlivům a těm „výmyslům“ s perspektivou. Takhle prozaicky originálně je pak budoucnost popsaná v knize:
„Arabská klovatina ve vazbách knih obsahuje rybí maso, kosti a med a stránky se klíží a leští směsí z vajíček a škrobu, takže si na nich nenasytné, nestydaté krysy s gustem smlsnou, bílí mravenci, červi a tisíce druhů hmyzu je ohlodají a rozhryzají k nepoznání. Vazby se rozpadnou, stránky vypadají; zloději, nevšímaví sluhové, děti a hospodyňky chystající se zatopit v kamnech ilustrace bezmyšlenkovitě roztrhají. Malá princátka je počmárají pery na hraní, propíchají postavám oči, budou si do jejich stránek utírat nos, pokapou okraje černým inkoustem; svatoušci budou brblat cosi o hříchu a všechno začerní, naše ilustrace roztrhají, vystříhají, možná i použijí k zhotovení jiných obrázků nebo na hraní a pro zábavu. Zatímco matky naše malby rozcupují jako nemravné, otcové a starší bratři se budou nad obrázky žen ukájet a potřísní je semenem; a nejen tím se stránky slepí dohromady, ale také blátem, vlhkostí, špatným lepem, plivanci a všelijakou nečistotou a zbytky jídla, jimiž budou zamazány. Na slepených místech vykvetou z plísně a špíny skvrny jako nějaké vředy. A lijáky, děravé střechy, záplavy a přívaly bahna potom dílo zkázy dokonají.“

Tolik pro představu nejen o budoucnosti knižních miniatur, ale hlavně o genialitě autora a jeho nekonečné fantazii. Byla to zkrátka krása, těším se, že její další várku objevím i v jiných Pamukových knížkách.