Myslím, že tohle je Nesbø ve vrcholné formě. A pochvalná slova se šíří celým internetem, včetně smutku nad smrtí oblíbených postav. Ale nebudeme předbíhat a vyzrazovat žádná velká detektivní tajemství.

Když si do hlavy zasadím nějaký budoucí text, občas na mě předem vyskakují věty, které v něm pak chci použít. Někdy si je zapíšu a potom je tady čtete. Někdy nezapíšu a ty se ztratí na cestě do mého nevědomí. A zhruba ve dvou třetinách čtení Nože mě napadlo tohle: „Přestože jsem snad poprvé tipla vraha i odhalila jeho motiv hned v úvodu knihy, stejně pro mě byl HH12 nejzajímavějším dílem celé série.“ O několik desítek stran později tuhle pýchu následoval pád. Z hodně prudkého kopce. Když jsem celá polámaná dopadla až na dno mých detektivně-analytických schopností, zbývalo jediné. Hluboká poklona tomuhle géniovi krimi románů za to, jak si mě znovu povodil po svých stránkách, přesně jak se mu zachtělo.
Sakra, vždyť je to už 12. díl. Už bych ho snad měla mít přečteného skrz na skrz. Jenže je to naopak – on má dokonale přečtenou mě a ten několikamilionový zbytek čtenářů a čtenářek.

A já ho za to miluju. Což je absurdní, protože, kdyby ze mě někdo dělal takovýho pitomce mimo literární svět, spíš ho nenávidím. Pitomce ze sebe totiž zvládám dělat sama. A ještě se s tím veřejně svěřuju…

A taky bych se měla trochu svěřit s obsahem

Tak tedy: Harryho Holea na začátku knihy nacházíme jako obvykle v zajetí alkoholu, které dokáže uvolnit jen motivace v podobě nového případu. Ten je mu ale tentokrát blíž, než by se líbilo jemu i nám čtenářům. Takže zahodí flašku a pustí se do vyšetřování. A detektivní linku nám Nesbø ve správně načasovaných momentech prokládá nejen osobními příběhy hrdinů, flashbacky do minulých dílů, ale i zajímavými fakty – o norském životním stylu, o armádních zahraničních misích, o nožích,…
Zkrátka znovu a znovu dokazuje, jak je multitalentovaný a jak si všímá světa kolem sebe. A i to, jaké šílenosti dokáže vymyslet, aby nás z té encyklopedické pohodičky zase rychle probudil.
Tedy asi tak, víc se toho o detektivním příběhu předem prozrazovat ani nesluší.

Mám i citáty a to není u tohohle žánru běžný úkaz

„Lidi nejspolehlivěji nepřiměje k přiznání bolest sama, nýbrž strach z ní.“

„Třeba je biologie silnější, než bychom chtěli. Třeba se všichni rodíme jako vyznavači krevních pout, rasisté a nacionalisté a instinktivně si přejeme vydobýt pro svůj rod světovou říši. Později se to ve větší či menší míře odnaučíme. Aspoň většina z nás.“

„… hipsteři si kompenzují absenci sociálního a kariérního vzestupu úsilím o kulturní nadřazenost.“