Když čtete Sekorův deník z druhé světové války, skoro si až říkáte, že pobyt v táborech nucených pracích vlastně nebyl až taková hrůza. A že i v těch obecně temných dobách lze nacházet drobná světýlka. Po několika stranách vám začne docházet, že stejně jako všechno ostatní, i válečné hrůzy jsou nějak ovlivněny tím, kdo o nich vypráví. A Ondřej Sekora byl právě člověkem, který viděl ta drobná světýlka i tam, kde jiní vidí jenom naprostou tmu. Viděl krásu v ošklivém světě. Je až s podivem, s jakým nadhledem vše vypráví. Z jeho deníků je tak naprosto jasné, jak moc byl optimistický, otevřený a laskavý. Raduje se z hezkého počasí, z „představení”, které sehrála bombardovací letadla na nebi. Hotová učebnice pozitivního přístupu.
Sekora musel ke konci války do pracovního tábora, protože měl za ženu židovku. Ona zase strávila nějaký čas v Terezíně. A její dopis, který píše před odchodem své tchýni, je hodně dojemný. Soukromá korespondence mezi členy téhle výjimečně soudržné rodiny je vůbec dalším velkým kladem knížky. Protože je to z dnešního pohledu vzácnost. Jak asi budou vypadat sebrané dopisy z dnešní doby? Znáte někoho, kdo je píše a posílá poštou? Nebo budou vycházet sebrané e-maily? A píše někdo takové? Takové, které by někdo jiný chtěl číst? Jako příběh? Jsem v tomhle trochu skeptická. A i to je asi důvod, proč mě tahle knížka tolik okouzlila.