Auuuu, tenhle nůž řízne pořádně hluboko

Auuuu, tenhle nůž řízne pořádně hluboko

Myslím, že tohle je Nesbø ve vrcholné formě. A pochvalná slova se šíří celým internetem, včetně smutku nad smrtí oblíbených postav. Ale nebudeme předbíhat a vyzrazovat žádná velká detektivní tajemství. Když si do hlavy zasadím nějaký budoucí text, občas na mě předem...
Tak trochu „smrtící dlouhá“ detektivka

Tak trochu „smrtící dlouhá“ detektivka

Ze Smrtící bílé od Roberta Galbraitha se tak trochu vyklubala „Smrtící dlouhá“. Sedm set stran – není to moc, Antone Pavloviči? To bych mohla mít v duši hned několik dalších příběhů. A tak snad ve vesmíru zbyla i nějaká slova pro tenhle článek. Bojím se, bojím, že...
Zdálo se to jako takové malé literární rozpolcení

Zdálo se to jako takové malé literární rozpolcení

Proč? Knížka byla slušně napsaná, měla hezký příběh, odehrávala se na zajímavém soustroví (fiktivní Doggerland ležící mezi Británií a Dánskem), ale žádná postava mě úplně neokouzlila, nebyla jsem napjatá, nic mě nevzrušilo, nic mi nepřišlo originální… Jenže pak se to...
Ach ty norské kriminálky

Ach ty norské kriminálky

Já mám zkrátka ráda severské kriminálky. Líbí se mi ta ponurost a deprese. A taky častá provázanost s nějakým společenským problémem. „Já přijdu, až nastaví zrcadlo.” Hláška z filmu Vesnička má středisková je i pro mě určující. A v knížce V lese visí anděl naštěstí...