Pokud si přečtete hodnocení na Databázi knih, o knize Plyšový Buddha se dozvíte, že je nádherná, moudrá a hluboká. Recenze na její obálce ji pak přirovnává k Alchymistova od Coelha. No právě, ten je taky takový navoněný nic, říkám já. Povrchní, lidové duchovno, které mě spíš rozčiluje, než uklidňuje. Příběh na mě nepůsobí citlivě a upřímně, ale prvoplánově, pateticky, arogantně – možná i proto, že moc nevěřím na duchovní prozření za pomoci kopanců do zadku a mlácení holí. I když hlavního hrdinu Pépého přesvědčeného o své jediné životní pravdě bych s ní klidně přetáhla. Ale já nejsem žádný Buddha, jsem jenom obyčejná čtenářka a mrzí mě, že těch několik pěkných myšlenek o přítomném prožívání života a jeho skutečných hodnotách se mi v tom zbytku tak nějak zvládlo poztrácet.
Ale vraťme se na úvod této kritiky, jiné čtenářky nešetřily chválou, tak třeba v tom ten „plyš“ taky najdete.