Ach, Richard Feynman. Hodila bych ho do jednoho pytle s Einsteinem. A Hawkingem. A to není jen tak ledajaký pytel. Je to pytel s nápisem „neskutečně hustí týpkové”.
Byla jsem okouzlená už, když jsem četla Feynmanovu duhu od Mlodinowa (také zajímavý fyzik). Jednak totiž závidím těm, kdo mají v životě své jasné místo a i díky tomu překonávají všechny myslitelné hranice v tom svém oboru. A takový je i Feynman. A druhak jde o extra zajímavou osobnost – nonkonformní, zvídavou, otevřenou, inspirativní…
A právě životní příběhy takhle velkých lidí jsou podle mě tím, co by se mělo číst místo všech těch osobnostně-rozvojových příruček (vím dobře, o čem mluvím). Protože to, co nás opravdu pohání, je inspirace. A té je i v téhle knížce dost. A taky příběhu o vyšetřování havárie raketoplánu Challenger v roce 1986. V komisi, která měla za úkol objasnit příčinu téhle katastrofy, byl i Feynman a přinesl do ní právě svůj unikátní přístup k životu i práci. Po přečtení už vím, co jsou o-kroužky a jak souvisejí s těsněním v raketoplánech. A i když jsem nerozuměla úplně všemu, četlo se to vážně dobře a snadno. Jednoho dne se tak třeba odhodlám k četbě i jeho slavných učebnic fyziky. Jednoho hodně vzdáleného dne…
Plus v knize nechybí nějaké to nahlédnutí do Feynmanova osobního života, opředeného dalšími tragédiemi. To kdyby někoho lákalo spíš tohle téma.
P.S.: Znáte takový ty lidi, co „nikdy nedělají chyby a všechno vědí”? Tak Feynman se mezi ně opravdu neřadí:
„Samozřejmě jsem mu řekl, že nevím – což je má odpověď skoro na každou otázku…”
„Nebylo pro mne těžké přiznat, že jsem úplný idiot – což je při mém jednání se světem obvyklé…”