Tenounká knížka, která mě hned první větou uvrhla v nadšení a pustila až na úplném konci. A možná taky ne, možná v něm ještě pořád setrvávám. Láska ke knížkám z toho díla totiž cáká na všechny strany.
Krom jiného obsahuje krásně sepsané důvody, proč děti nerady čtou a jak to udělat, aby se to celé otočilo. Měla by se tedy dostat do rukou nejen všem rodičům, ale i učitelům a učitelkám literatury.
Pobavilo mě tvrzení, že předchozím generacím bylo vyčítáno, že moc čtou, těm současným zase, že málo. A jestli za to může televize? Příčinou nezájmu o čtení je ale hlavně to, že se z kouzla stala povinnost. Třeba tím, že se rodiče najednou začali mezi sebou dohadovat, kdo četl dítěti včera a kdo mu tedy MUSÍ číst dnes.
A proč by dítě pak dobrovolně samo četlo, když je to zjevně taková otrava? Kterou seznam povinné literatury udělá ještě o pořádnej kus otravnější? A co teprve otázky typu „Co tím chtěl autor říct?”
Láska ke čtení se prostě tvoří jinak a Daniel Pennac na to má sympatický recept, který spočívá hlavně v tom, že sloveso číst zkrátka nestrpí rozkazovací způsob. Je to něco jako, kdybyste chtěli říct „Miluj!”

„Zbývá porozumět, že knihy nebyly psány proto, aby z nich můj syn či dcera, zkrátka mládež, dělali referáty, ale proto, aby, pokud se jim zachce, je četli.“