Čeká vás tu mladý novinář Francesco s touhou stát se spisovatelem. Moc se mu to nedaří, svůj první rukopis dokonce roztrhá…„…a já si pomyslil, že když Bůh stvořil svět, měl možná taky pocit, že je to dílo absolutně neautentické, a na okamžik byl v pokušení ho zničit.“, napadá ho u toho trhání. A je to i ukázka hlavních dvou pilířů románu – autentičnosti a filozofování. Hlavní hrdina přemýšlí nad svým životem a světem asi víc, než by bylo pro praktický život zdrávo. Hodně pochybuje i o autentičnosti svého konání, a tak se z Pozornosti stává román s nejvyšším výskytem slova ‚autentický‘, co jsem kdy četla. A protože opravdu upřímný může být podle Francesca jenom záznam skutečného života, rozhodne se psát deník. Sepsat v něm všední dny a činnosti, které pak použije nejen při psaní románu, protože jak sám říká: „Deník se píše z mnoha důvodů: aby člověk uchoval fakta, která považuje za důležitá; aby se svěřil, ulevil si, vyzpovídal se; z jisté pudové šetrnosti, která nutká spisovatele, aby zužitkovali každý drobeček svého života, jen když mohou vydat o knihu víc; z ješitnosti a ze samolibosti.“
Z deníku samotného se v příběhu nakonec stává hlavní hrdina, téměř reálná postava, s kterou jeho autor často vede rozhovor. Třeba o tom, jaký je vztah mezi psaním a realitou. Jak se vzájemně ovlivňují. Z toho vyplývá i filozofická otázka, kterou se vracíme ke zmíněné autenticitě: Když si píšete deník, snažíte se kvůli němu vést zajímavější život, abyste měli o čem psát? Stává se pak váš život pózou a ztrácíte autenticitu? No to je otázka k zamyšlení, obzvlášť pro autory a autorky blogů, že…

Takže jak je to s tou pozorností z příběhu

Pozornost. Čemu ji věnujeme? A nepozornost. Čemu věnujeme ji? Co podvědomě nevidíme, protože je tak život o něco lehčí? Francesco bojuje hlavně s nepozorností vůči své rodině. To, že se oženil, považuje brzy za chybu, a tak se od rodiny izoluje na svých cestách reportážního novináře. Nevidí tedy vyrůstat svou nevlastní dceru Babu, a když se své rodině rozhodne znovu věnovat pozornost, do Baby se zamiluje. Osciluje tak mezi touhou být jí otcem a touhu být jí milencem. Zdá se, že jediné, co ho „drží na řetězu“, je možný efekt, který by jejich milenecký vztah měl na jeho nenapsaný román. A taky, jak překvapivě, pocit neautentičnosti. Jenže můžeme být autentičtí, když se takovými snažíme úmyslně být? Není to už základní popření autentičnosti? Jako by se Francesco snažil vše, co se kolem jeho rodiny děje, pochopit, aby mohl události vyprávět a přitom si ale vybíral, co chce a co nechce vidět. Nakonec se ukáže, že má radši představy, které si vytváří, realita jako by ho vždy zklamala. Tím se vzdaluje od své potřeby opravdovosti a i od vysněného románu. Jeho vlastní zadání se stává neřešitelné.

Je toho na vás moc? Nebudu vám lhát, i v samotném románu je víc filozofování než příběhu a jestli jsem v článku použila různé varianty slova autentický devětkrát, v knížce vám na jejich spočítání dvě ruce rozhodně stačit nebudou.

Takže zaměřit pozornost na Pozornost doporučuju spíš těm, kdo se rádi zamýšlí nad filozofickými smyčkami. Ti ostatní až sem stejně nedočetli.

„Pravda, poučen zkušeností, podezíral jsem, že moje přesvědčení o ztrátě všech iluzí může být nakonec zase iluze, i když nová a odlišná.“

„Člověk už nic necítí, ale současně cítí, že nic necítí, což je nakonec jistý způsob cítění.“