Knížek jsou na světě hromady, míň je těch kvalitních a ještě míň těch, které nás nějak zasáhnou. Je jedno, na jakém místě a čím přesně. Náš svět se díky nim změní. A tahle knížka v poslední době nejvíc zasáhla mě. Je čtivá a alarmující, přesto v závěru optimistická a konečně jsem díky ni pochopila fungování spousty přírodních procesů. Dala bych ji školákům jako povinnou četbu. Nejen kvůli pochopení těch přírodních procesů a aktuálnímu tématu klimatických změn a ochrany přírodního prostředí, ale i jako svědectví, jak lze naplno prožít život, ukázku toho, jak přemýšlet o světě a svém místě v něm.
Sir David Attenborough v knize začíná vzpomínkami na přírodovědné výpravy své desítky let dlouhé televizní kariéry a propojuje je s daty, jak se během té doby snižovala divočina na planetě, zvyšoval počet obyvatel a množství uhlíku vypouštěného do atmosféry. Pak přichází varování, co strašného nás lidstvo čeká, když na svém chování nic nezměníme a budeme žít dál tak, jak žijeme – mrtvé oceány, nárůst oblastí, kde nebude možné kvůli klimatickým podmínkám cokoliv pěstovat, obrovské uprchlické krize, …
A závěr je optimistický, možná spíš idealistický. Představuje, jak by celý ten přírodní koloběh fungovat mohl. Ale bojím se, že zřejmě nikdy nebude, to množství proměnných, které do téhle idealistické rovnice zasáhne, je moc velké. Co s tím, nevím. A tak zatím zůstávám u svých malých osobních eko kroků.
Jo, kdo nechcete číst, koukněte na dokument na Netflixu.
Příroda bez člověka nakonec přežije, ale člověk bez přírody ne. Co s tím?
