Vždycky se zapomenu a znovu a znovu mě u takhle staré literatury překvapí, že lidé už kdysi bývali vtipní a bystří. Smysl pro humor jsme možná měli ještě dřív než oheň…
Diderotovo vyprávění mi připomínalo můj způsob čtení. Neustále totiž načínám nové knihy, často jich mám pak rozečtených třeba sedm najednou a příběhy se mi tak prolínají. Jakub a jeho pán stejně tak svým vyprávěním načnou jeden příběh a než ho dokončí, je tady další a vzápětí další, takže na konec těch předchozích si musíme chvíli počkat. Pro jednoho možná trochu chaos, mně se to líbilo moc. Pobavil mě hlavně styl a to, že vtipných narážek nebyla ušetřena žádná společenská třída a v neposlední řadě i ten fatalismus. A doufám, že je „tam nahoře psáno“, že tohle nebyla moje poslední Diderotova knížka.