Ke koupi mě nalákala anotace knihy. Aby taky ne – umírající chlapík se synem s Downovým syndromem chodí světem, sčítá lidi a na žebra jim tetuje sčítací značky – o něčem takovém se musíte chtít dozvědět víc. Co je to za svět, ve kterém žije? Proč umírá? Co bude s tím synem? Proč se v tom světě používají praktiky jako v koncentráku?
Pořádně vypaseným červem na udici pak pro mě byla nabídka „kombinace kafkovské bizarnosti s prvky magického realismu.” Mlask.

Román napsal američan Jesse Ball a tu je jeho motivace: „Když o bratrovi a jeho životě přemýšlím, v hloubi duše cítím něco tak úžasného, tak oslnivého, až jsem si řekl, že musím napsat knihu, která lidem ukáže, jaké to je chlapce nebo dívku s Downovým syndromem znát a mít rád.”
Možná to svou knihou opravdu ukázal, možná jenom naznačil, ale pokud máte rádi knížky, které svým vyprávěním neplují uprostřed proudu, budete nadšení. Pokud ale chcete příběh, který postupuje pěkně popořadě z bodu A do bodu Z, asi moc ne. I přestože hlavní hrdinové – otec a syn – dva muži beze jména a věku (nebo si jenom nevybavuju, že by v knížce takové údaje byly) putují zemí právě od města A k městu Z. Oficiálně sčítají jejich obyvatele, ve skutečnosti ale otec sčítá spíše svůj život, protože ví, že bude brzy komplet sečtený.

Proto mu možná nevadí, že „Sčítacího komisaře může kdokoli zranit, napadnout, zabít nebo mu způsobit újmu, a nepřijde za to žádný právní postih.” Zajímavé, ale zůstáváme jenom u náznaku vysvětlení. Taková tahle knížka zkrátka je. Moc nevysvětluje. Tak i moje otázky z úvodu zůstaly někde bez odpovědí. Nevím, jak sčítání funguje a zřejmě to nevěděl ani sám hlavní hrdina: „V dalším snu po mně vedoucí úřadu chtěl, abych mu vysvětlil, co dělám. Řekl mi: v každém městě jste měl navštívit všechny domy. Nemůžete jít dál, dokud všechny nenavštívíte. Copak to nechápete?”
A asi je ve mně kousek vedoucího úřadu, protože má racionální stránka měla o kvalitách sčítání také své pochybnosti… a pak přijde tahle věta „Napadne vás, že život je vážně absurdní a ve skutečnosti neexistuje žádný smysl, jen předměty různé velikosti, které do sebe v prostoru narážejí – pokud mají to štěstí, že jsou blízko sebe.” a vám definitivně dojde, že život není příručka sčítacího komisaře, a takovou knížku byste stejně číst nechtěli. A že tahle hromádka příběhů a vzpomínek posbíraných na cestě mezi městy A a Z drží pohromadě krásně. I díky originálnímu stylu a perlám typu: „Na sobě měl běloskvoucí plášť, jaký lékaři obvykle mívají, ten jeho byl však bělejší. Byl dokonce bělejší, než vám tu popisuju.”

A takový je i Sčítač – čtivější, než vám tu popisuju.