Accabadora ke mně přišla (naštěstí bez polštáře) díky zadání z našeho čtenářského kroužku. Sice jsme původně měli číst Nejsem jako vy, ale román se ukázal býti nedostatkovým, tak jsme zcela flexibilně přešli na tuhle krátkou italskou novelu. Sardinskou, abychom byli přesní. Na tomhle kouzelném ostrově se totiž odehrává příběh Marie, dítěte duše (tedy osvojeného dítěte). Jako malá dívka odešla ze své chudé rodiny k náhradní matce Bonarii. Která, jak se později ukáže, kromě toho, že je švadlenou, pomáhá i spoluobyvatelům vesnice zemřít (až tady se vysvětluje ta narážka na polštář, který je obvyklou pomůckou v její činnosti). Je to krásný příběh, moc hezky napsaný. A já jako obvykle oceňuju hlavně netradiční výrazivo autorky, která je sama ze Sardinie a také je skutečným dítětem duše. Aha!
Takže až se příště pojedu povalovat na bílé sardinské pláže a toulat se tamními vesničkami, budu k tomu mít příběh, který dodá atmosféře další rozměr. A až se ještě trochu zlepším v italštině, přečtu si i autorčinu další knížku (o Sardinii), Viaggio in Sardegna: Undici percorsi nell’isola che non si vede.
Vypsala jsem si i citát:
„Nikdy neříkej: téhle vody se nenapiju. Mohla by ses ocitnout v neckách, ani bys nevěděla jak.” Je to vlastně prachobyčejné „nikdy neříkej nikdy” nebo „odříkaného chleba největší krajíc”, ale zároveň je to skvělá ukázka toho, že když se omluvená věc řekne trochu jinak, má to hned jinou šťávu. Aspoň pro můj typ čtenářstva. A tohle se mi na knížce asi líbilo nejvíc.