Tahle knížka je pro lidi, co mají tisíc otázek a žádnou odpověď. Co si neví rady se svými myšlenkami a pocity. Hledají, nacházejí, pak pochybují a znovu hledají…
Ti, kdo mají ve všem jasno, budou možná vyděšení, co to jako je za myšlenkové pochody a jestli ten chlap, co knihu napsal, v něčem nejede (představuju si to tak…).
Mně se tohle pochybování líbí. Člověk, který neví, ví většinou mnohem víc, než ten, který si myslí, že ví všechno. Už Sókratés věděl, že nic neví… A mladý vědec na konferenci v Bangalore v Indii je na tom podobně. A tak vše řeší a nastavuje zrcadlo globálním změnám, rasismu i lásce.
Co jsem si vedle hlavního tématu hodně užila, byl literární styl a vyprávění o cestě kolem Islandu (možná proto, že tahle část příběhu hezky odsejpala a já si ráda odpočinula od všeho toho přemýšlení o neduzích současného světa).
„…že rasismus nejenže je morálně nesmyslný, ale už dávno technicky nemožný”…
… a že tedy vůbec nedává smysl říkat o někom, že je přičmoudlej a smrdí, protože je z Kolumbie, když ten Kolumbijec učí na univerzitě a mluví třemi světovými jazyky a vy nemluvíte žádným a je z vás věčně cítit pivo a nemytý nohy…
Asi tak.