Kdysi jsem chtěla sepsat vzpomínky na své dospívání. Ale ukázalo se, že nemusím. Už je sepsal Miroslav Pech. Pochopitelně nevzpomíná na mé dospívání, ale na to své. Trochu jiné, o dekádu posunuté, ale vlastně hodně podobné. Zamlžené alkoholem, poflakováním a hledáním vlastní sebeúcty.
Skvěle napsané, krásně se to čte. Místy to hraničí s nechutností, ale to neberu jako opovržení, spíš jako radost, že jsem dospívala o dekádu dřív a nebyl tedy takový přístup k prostředkům sebedestrukce.
Dospívání může vypadat různě, a když nad tím tak přemýšlím, vešlo by se to do čtyř základních kategorií. Proměnnými tam jsou: vztah k pravidlům, hladina a forma odvahy, míra sebeúcty a úroveň cílevědomosti.
- Ti, kteří nechtějí dělat to, co by se mělo. A mají dost koule na to, aby to nedělali. Ale zároveň nevědí, co se sebou. Takže utíkají do světů, kde se zapomíná na realitu. Do alkoholu a jiných bořičů reality a do světa příběhů. O těch je tahle kniha.
- Pak ještě dospívají ti, kteří dělají to, co by se mělo. A připadá jim to v pořádku. Tam je spíš jedno, jestli vědí, co se sebou, nebo ne. Nepotřebují to, jedou většinou podle linek narýsovaných jinými.
- Ti, kteří nechtějí dělat to, co by se mělo. Ale nemají koule to nedělat. Nešťastní poslušní.
- A ti, kteří mají koule nedělat, co by se mělo. A zároveň vědí, co se sebou, a cílevědomě si jdou za svým. My personal heros. V téhle kategorii jednou chci být, aspoň v důchodu, v dospívání jsem to propásla.
