Začalo to docela prakticky – v internetovém antikvariátu jsem objevila, že bych mohla výhodně prodat jednu knihu. Hmmm, leží mi doma už řadu let, netknutá, smutná. Někomu udělá radost a mě na krátkou chvíli zbaví větru v peněžence. Asi tak něco jsem si pomyslela. A že se tedy s tou knihou symbolicky rozloučím prolistováním. A nebooo. Že si ji přečtu a pak prodám. A nebooo. Že ji vlastně vůbec neprodám.
Děsně mě to totiž bavilo, takhle jsem Alana Aldu neznala a rychle se stal mým literárním oblíbencem. Už mám dokonce doma jeho úplně novou knížku o komunikaci. Alan Alda je totiž vzdělaný, zajímá se o vědu, umí hezky vyprávět. A to je dost účinný koktejl na opití čtenáře mého typu.
Pobavil mě odstavec, ve kterém popisuje, jak snadno získal mylný dojem o svých hereckých schopnostech pozorováním otcových výkonů:
„Dívat se samozřejmě není totéž, co dělat. Může to ve vás vyvolat neoprávněný pocit vlastních schopností. Už v deseti letech jsem byl přesvědčený, že vím o herectví víc než můj otec.”