Ta knížka je ujetá. V tom nejlepším slova smyslu. Mám ráda, když má spisovatel takovou fantazii a vytvoří tolik realit, že nevíte, kde se skutečnost mísí s představami, a netušíte, kdy tyhle průniky odhalíte dobře a kdy špatně. A když ten spisovatel umí nakonec i ty největší “nesmysly” vysvětlit tak, že dávají dokonalý smysl. Že tomu příběhu vlastně úplně věříte. Je to typický znak magického realismu? Asi. Protože do téhle kategorie je román vškatulkován a zamíchán tam s detektivkou, hororem a fantasy.
Muž středního věku žije svůj usedlý život na trati práce–rodina a zpět. A pak se začne rozehrávat jeho filmový příběh, pozvolna občas vybočí ze svých kolejí. Drobnou změnou či ve vzpomínkách, až se rozjede do takové míry, že jede úplně mimo ty vymezené koleje. Proč? Co to udělá s jeho rodinou? Co s ním? A jak hluboko vězíme ve svém dětství? Najdeme ještě ty ztracené tajné chodby?
Nebojte, na závěr se uzavřou všechny náznaky otevřené příběhem a i většina vyvolaných otázek. A co víc, závěry jsou dva (jeden na internetu), můžete si vybrat. Ale nečekejte volbu mezi dobrým a špatným koncem, tak jednoduché to nebude.
Hodně se mi líbil prvek cinematičnosti, který se příběhem prolíná. Podle knížky existují na některých místech V-částice, které mu dodávají určitou filmovost. Já tomu běžně říkám genius loci. Na takových místech cítíte, že se tam odehrává něco mimo aktuální časoprostor, netušíte co, jenom víte, že to místu dodává na výjimečnosti. Ne každý tyhle V-částice (genia loci) vnímá, pro některé lidi je to málo smyslové, neuchopitelné, nezajímavé.
A takové můžou být pro někoho i životy naplněné V-částicemi. A pro někoho zase ne. Ale kam až jsme ochotní zajít v touze po cinematičnosti? Co všechno jí obětujeme?

“Olli věděl, že dědečkovi by se Facebook hnusil. Život se skládal ze setkání a rozchodů. Člověk se seznamoval s lidmi a potom na většinu z nich zapomněl, často z dobrých důvodů. Když se změnilo místo, změnili se i lidé, a v tom se ukrývala milosrdnost. Jenže Facebook zkrátil vzdálenosti na pár kliknutí a nutil lidi být v kontaktu s druhými navěky. Připomínal tak Dantovo pojetí pekelného trestu.”

“Olli se ve tmě usmívá. Ne proto, že by byl šťastný, ale proto, že tak ve tvářích cítí úlevu. Úleva se šíří z obličeje do celé hlavy, neboť myšlenky sledují pohyby tváře.” Krásný popis body2brain přístupu. Nejen mozek určuje obličeji, že se má usmívat, funguje to i obráceně. Vážně, zkuste si to, usmívejte se a bude vám líp.