Současná česká literatura mi občas odhalí nějaký poklad a Ivana Myšková mezi ně rozhodně patří, jak už jsem se přesvědčila u jejího Nícení. A i tahle knížka je o lidech, vztazích a o všem co v těchle rovnicích funguje a nefunguje. Tak, jak to často v povídkách bývá. Tady ale najdete výjimečně zajímavé, dobře vykreslené postavy, kterým se dějí originální příběhy – takové směsice všednosti a absurdna – vyprávěné bohatým jazykem, větami, ve kterých nic nechybí ani nepřebývá. A to je velká vzácnost. Navíc ty příběhy nejsou stylově na jedno brdo, skoro jsem měla pocit, jakoby každou povídku psal někdo jiný, tak pestře Myšková píše.
A já jsem se nejvíc ztotožnila s pasážemi níže. A je to milý, výjimečný stav, protože komukoliv řeknu, že mám ráda objížďky a zácpy a neplánovaná zastavování, hledí na mě jako na bytost nehodnou moderního světa a té snové rychlosti, kterou se řítíme ke svým cílům…

„Vrátil se jí ten dětský pocit, kdy vítala každou objížďku, každou zácpu, každé čekání před šraňky. Milovala tyhle průtahy, co rodiče a další řidiče znervózňovaly. Milovala nenadálé změny. Nesnášela dálnice a cesty bez potíží. Nestihla se při nich zasnít. Nikdo jiný to s ní nesdílel. Musela se z toho těšit potají.“

„Víš, co mě taky vždycky štvalo? Jak jste nikdy nezastavili, když jsme chtěly. A přitom šlo o výlety. Nebylo nutný tak pospíchat. Viděly jsme třeba pěknou ruinu, uvnitř zdí roste strom… bžm… ohrada s koňmi… bžm… stará vápenná pec nebo hamr, jů… bžm… kolotoče… bžm… rybníček s ostrůvkem, kam by se dalo doplavat, byl strašnej hic… bžm… zmrzlina… bžm… louka samá pampeliška, já si chci uplíst věneček… bžm… To bysme nikam nedojeli, kdybysme všude stavěli! A pak byl ten hrad, kam jsme jeli, zavřenej, a tak jsme jeli zpátky a nudili se doma u televize. Ale večeře byla včas, snad o hodinu dřív…“