Na Římské jaro paní Stoneové jsem nemohla nenavázat, a tak jsem sáhla do knihovny, abych si to jaro rozšířila i o zbývající tři roční období. Spisovatel Anthony Doerr (autor oblíbené knížky Jsou světla, která nevidíme) se se svou rodinou vydává na roční pobyt do Americké akademie v Římě, aby tam napsal svůj román z prostředí válečné Francie.
Upřímně? Ještě, než jsem začala číst, lekla jsem se podtitulu, který slibuje vyprávění o malých dvojčatech a sotva jsem začala číst, lekla jsem se navíc, že mě bude štvát i ten „příšernej Američan“, tedy autor sám. Ale rychle jsme si náš vztah srovnali a na konci jsem knížku odkládala s těžkým srdcem, a to dokonce na polici titulů, které si chci ještě někdy znovu přečíst. Protože takhle si, lidi zlatý, představuju skutečně vnímavý život. Sama mám v tomhle směru občas pocit nedostatečnosti, přestože se snažím žít život v přítomnosti a prožívat ho do hloubky, často v tom selhávám a nepřijde mi to dost. Proto mě tak oslovilo, jak A. D. prožil svůj rok ve věčném městě doslova všemi smysly. A ještě nám ty své pocity a zkušenosti zvládl tak příjemně a čtivě zprostředkovat. Nádhera a vzor. A nakonec mi ani nevadily ty pasáže o miminech. Krásně z nich vystupovala hlavně ta dychtivost objevování a poznávání, kterou děti mají, a jejich vstřícnost a trpělivost ke všemu novému.