Třetí knížka o lásce k literatuře, kterou jsem v posledních několika měsících četla. Je to zkrátka jak domino. Sestavené z knih. Jenom do něj šťouchnete a spustí se ten efekt. Jedna knížka vás dovede k další. Tahle mě z těch tří ale bavila nejmíň. Na druhou stranu si myslím, že se z nich nejlíp prodává. Je zkrátka taková čtivá. A taky hraje do noty všem, kdo mají plné zuby té naší vyspělé civilizace, hektického a pozérského života ve městech. Takže v tomhle je zacílená perfektně. Stačí vystřelit. Ale ta rána je trochu slaboučká. Literárně, i trošku prvoplánovitým příběhem. Přesto mě její čtení nijak neuráželo, dokonce jsem si při rychlém obracení stránek říkala, že jednou za čas mi neuškodí přečíst si takovou oddychovku. Tak jsem si od babičky půjčila Ostrov s vůní čerstvého chleba od stejné autorky. Líbilo se mi, že v ní má hlavní hrdinka za domácího mazlíčka papuchalka. No kdo tohle má? To už zavání originalitou. Na druhou stranu se nemůžu zbavit dojmu, že autorka bere pořád stejný typ příběhu a jenom to pokaždé nabarví trochu jinými barvami. Vždy jde o ženu, která se vymkne ze současného života a odejde někam daleko najít sebe sama. Ta z Pojízdného krámku snů odjela do vesnice ve Skotsku a prodává tam knížky v…, ano, v pojízdném krámku. Ale vlastně to zní super, ne?