„Nádheření by se to mělo jmenovat,“ říkala jsem si při čtení. Hlavně proto, že Nícení je takový ten typ knihy, ze které si nezvládáte vypisovat citáty, protože všechny ty věty jsou tak jazykově vytříbené a duchaplné, že byste si knihu nakonec vypsali celou. Hotová poezie v próze. Občas jsem sice nechápala, o čem přesně se zrovna vypráví a v půlce už jsem z toho byla trochu unavená, ale i tak jsem si náramně užívala ten literární koncert a výjimečný jazykový styl. Bez ohledu na to, že text je trochu náročný a hodně na domýšlení si (schválně třeba, kdo myslíte, že je Elvíra… na čtenářském kroužku jsme se na tom vůbec neshodli…). V tom, kdo jsou jednotlivé postavy, jsem obecně měla trochu chaos. I v tom, jaký k nim má vypravěčka vztah. A o vztazích je ta knížka hlavně – o jejich pokřivení, jejich vlivu na to, jací jsme, jak nás tvarují a jak my pak tenhle tvar dáváme svým dalším vztahům.
Místy je to až fyzicky bolestivý. Pokud jste vyrůstali v nějaké průměrné české rodině, hodně tam toho o sobě najdete.
Teď čtu autorčina Bílá zvířata jsou velmi často hluchá a musím ocenit její obdivuhodný rozsah stylů, hned několik spisovatelských oktáv. Ale o téhle knížce zase příště…

„Bylo nutné mě vláčet, sama bych se nikam nedopravila. A když, tak pozdě. Člověk s mou orientací v čase a prostoru obvykle vynakládá nesmírnou námahu neúměrně k výsledku, jakého značně vyčerpán nakonec dosáhne.“

„Co jsem vymýšlela a načínala s takovou chutí (ten nešvar čekat na nápad), to jsem dokončovala křečovitě, hořce, usilovně, se sebezapřením. Jako rest. Jen aby to bylo hotové. Jen aby to bylo hotové a já mohla dokončovat další resty a další. Už se mi jich nakupila pěkná hromádka. Beru z ní i teď. Tahle sysifovská věčnost!“