Občas máte na dosah ruky poklad a nevíte o něm. Třeba tahle knížka. Postávala si v mé knihovně od devadesátých let, kdy jsem ji dostala darem. Ale pořád mě nějak nelákala. Teď, když už vím, jak je Honzlová dokonalá, kroutím nad sebou hlavou. Co kdybych ji nakonec nikdy nepřečetla?
Tolik v kostce moje aktuální hlavní starosti. To je samozřejmě mírná nadsázka, která má být můstkem ke starostem hlavní hrdinky Jany Honzlové: Je jí dvacet jedna let, žije v příšerných padesátkách se špatným kádrovým posudkem a v trezoru ředitele pěveckého sboru Sedmikrása se na ni vrší hromady zlých anonymů. Otec je v emigraci, bratr v komunistickém lágru, druhý u PTP, jedna sestra kráva, druhá nezodpovědná, matka rezignovaná. Pozitivně vyčnívá jenom desetiletý bratr Hugáč (který se stal jedním z mých nejoblíbenějších lidí vůbec)…. No a přesto zůstává pozitivní a optimistická. Říkáte si, že tuhle holku nic nezdolá, ale to je jenom nedostatek představivosti. Pád na úplný dno je tu bohužel nevyhnutelný…
Zamilovala jsem si ten příběh, hlavní hrdinku, jazykový styl autorky, ale taky jsem strávila pár bezesných nocí přemýšlením nad tím, čeho jsme my lidi schopní. A tím myslím průměrný lidi, nemusíme chodit do žádných extrémů…

„Bylo mi nanic, na zvracení, na omdlení, na umření. Nejradši bych se dala vypsat z té beznadějné organizace zvané Lidstvo.“